Drsný a chabě podložený útok České televize na odkaz Lidic: Konečně vysvětlení odpovědného zaměstnance, ale běhá z toho mráz po zádech. Co vlastně bylo v reportáži pravda?

Lidická žena udala židovku” tvrdila Česká televize ve skandální reportáži. Na první pohled jde o takovou nehoráznost, že bylo vysvětlení odpovědného dramaturga Marka Wollera očekáváno s velkým napětím. Odhodlal se až rok poté.

I po jeho vysvětlení však stále platí, že stále není jediný věrohodný důkaz, že k udání došlo, a dokonce není doloženo, že byla údajně udaná žena Židovka.



Marie Šupíková (87), dcera lidické ženy, takřka umučené v koncentráku. Česká televize a historik Kyncl její maminku obvinil z udavačství.

Archivář Robert R. Novotný zdůrazňuje, že klíčový důkaz, tedy zápis do četnické kroniky, byl učiněn až tři roky po události. Česká televize tuto informaci sice uvedla, ale při stavbě virtuálního příběhu jí nevěnovala žádnou pozornost

Paní Doležalová, maminka Marie (dnes Šupíkové), v roce 1945 po návratu z koncentračního tábora, zemřela krátce poté

Jediný stavební kámen: Zápis tři roky poté

Pan Kyncl, autor bulvární verze o lidické udavačce

Celý příběh stojí a padá se zápisem do místní četnické kroniky. Jen to, nic jiného. Jenže…

Zápis byl do četnické kroniky zanesen až po válce, tedy tři roky po události – údajném udání. Jiný důkaz není – jen psychologická úvaha historika Vojtěcha Kyncla, konstruktéra příběhu, že zápis je zaručeně a skálopevně pravdivý, jelikož je zapsán v četnické kronice.


Policejní záznam údajní židovky Mikešové. V kolonce “Jude – Žid” je uvedeno NE.

Co na to druhá strana

Proti této psychologické hříčce s otevřeným koncem (proč až tři roky poté?) stojí tvrzení historika, archiváře a autora mnoha historických publikací Vojtěch Šustek:

Vojtěch Šustek, respektovaný historik a publicista

“Jediným domnělým důkazem je zápis a historka od četníka Evžena Ressla. Toho ale nemůžeme brát jako věrohodného svědka, protože on sám Mikešovou (údajnou židovku, pozn. red.) gestapu předal. Měl tudíž pádný důvod, aby si po válce zápis vymyslel a vyhnul se trestu za kolaboraci s nacisty,” říká Šustek, autor sedmi skvělých historických knih z doby protektorátu.

Četník Ressl měl zkrátka strach, že bude obviněn z kolaborace, tak si vymyslel příběh o udavačství. Nevíme to jistě, ale takových případů bylo po válce mezi četníky více. Obviněn z kolaborace byl například i Resslův nadřízený. To už je silný motiv.


Netvrdíme, že víme, kde je pravda. Pouze klademe otázky a nabízíme odpovědi.


Reportáž o Lidicích (krácená verze, plná verze ZDE

Zápis do četnické kroniky připomíná formou fejeton

Četník se nebál umělecké nadsázky

Četník Ressl se v době, kdy dopisoval stará zápis do kroniky, navíc domníval, že je údajná udavačka po smrti, protože byla s s dalšími lidickými ženami odvezena do koncentráku. Přežila, ale byla v tak zbědovaném stavu, že krátce po návratu domů zemřela. Taktak se stihla s rozloučit s dcerou: dodnes žijící Marií Šupíkovou.

Autor zápisu četník Ressl se nebál umělecké nadsázky: “Zatčená Mikešová (údajná zatčená židovka) se nejprve smála, potom plakala. Nad Lidicemi se zastavila a Lidicům pěstí hrozila s prohlášením, že Lidičtí na ni nezapomenou a že se jim pomstí,” napsal dramaticky četník po válce do kroniky.




Bylo to vůbec židovka?

O dalším osudu údajné židovky se ví jen to, že zemřela v Osvětimi. Zde byli zabíjeni převážně židé – ale ne jen židé. Jediným zdrojem informace o židovském původu Mikešové je zápis četníka Ressla do četnické kroniky. Víme také to, že se Mikešová narodila na Slovensku a nechala se při svatbě pokřtít.

O údajné lidické udavačce není v kladenských archivech jediný záznam, ač je gestapo evidovalo velmi pečlivě, a lze považovat za jisté, že pokud by někdo z Lidic udával – bylo by to tam.


Historik – fabulátor, aneb jak se přepisují dějiny

Připomeňme psychologickou úvahu historika Kyncla: “Zápis v četnické kronice má zaručenou validitu, protože existuje, a vůbec nevadí, že byl sepsán až tři roky po popisované události a několik týdnů po konci války.”


Jistě cítíte, jak vratké je to tvrzení a postavit na této bažině obří konstrukci udávání židů v Lidicích je nehoráznost.




Autor měl motiv

Historik Kyncl měl navíc motiv “plně věřit starému a spornému zápisu”: Několik let úzce spolupracoval s Památníkem Lidice, který byl s obcí Lidice a Lidickými ženami v ostrém sporu.

Šílené tvrzení angažovaného historika mířilo přímo do srdce odkazu Lidic, protože dcerou údajné udavačky je dosud žijící paní Marie Šupíková (87), která je symbolem masakru v Lidicích v roce 1942.


Repotáž vyvolala poprask

Reportáž s názvem “V předvečer tragédie” uvedl dramaturg pořadu Reportéři České televize Marek Wollner takto: “Smutný příběh Židovky, kterou udala jedna z lidických žen”. Pořad byl odvysílán loni 10. června.


Několik měsíců po odvysílání skandální reportáže byla odvolána ředitelka Lidického památníku, která byla v ostrém sporu s obcí Lidice a Lidickými ženami, které ji mimo jiné vytýkaly, že zkresluje dějiny. Ředitelku, která dlouhodobě spolupracovala s historikem Kynclem, odvolal ministr kultury Lubomír Zaorálek.




Drama s dětmi

V reportáži historik Kyncl dramaticky uvádí:

“Právě ve chvíli, kdy se lidické děti fotili se svým učitelem (2. června 1942, pozn. red.), šla Alžběta Doležalová udat svou židovskou nájemnici.”

Toto své dramatické tvrzení o dědech a udavačce opírá výhradně o zápis v četnické kronice z pera četníka, který se po válce bál, že ho oběsí, nebo zastřelí kvůli kolaboraci.


Dramaturg Wollner pro deník Echo na vysvětlenou uvedl:

“Postup Reportérů ČT byl správný, protože práci historika Kyncla zaštítil jak Památník Lidice, tak Akademie věd.”

Komentář: V tom je jářku ten problém, protože mezi Památníkem Lidice a obcí Lidice byl ostrý spor. Odvolávat se na záštitu znesvářené strany je hodně chabé. Akademie věd nedala záštitu tvrzení, že “lidická žena udala židovku”, pouze v roce 2016 vydala Kynclovu knihu.


loading…

Dále Wollner vysvětluje, že možnost, že by kromě Kyncla v reportáži mluvila i druhá strana (zde archivář Šustek), praktikují v Reportérech ČT jen pokud jde o politiku. “V žánru publicistické reportáže by to byla praxe dost scestná. Na takové polemiky jsou jiné žánry,” domnívá se Wolner.

Komentář: Jestli to je takhle vždycky, no tak těpic. Publicistika (na rozdíl od zpravodajství) může obsahovat „autorův subjektivní názor“, ale rozhodně ne v případě, kdy se přepisují dějiny – a ještě za peníze daňových poplatníků.


Wollner se pak zaměřil na osobu Vojtěcha Šustka, který Kynclovy závěry zcela zpochybňuje. Připomíná, že dotyčný je archivář, nikoliv historik. A to, co říká, prý nemá doložené fakty, ale údajně operuje s údajnými psychologickými motivacemi četníka Ressla.

Komentář: Tvrzení “jen archivář” je dehonestující, zvláště pro autora mnoha knih, nicméně s psychologickými motivacemi zde pracoval hlavně historik Kyncl, kdy považuje zápis tři roky po události za skálopevně věrohodný. Jako že se četník v době honu na kolaboranty psychologicky rozvzpomněl a rychle běžel naspat pravdu – zatímco jeho šéfa už chytli?


Takže v tomto případě dáváme přednost raději archiváři.


Dočetli jste až sem? Sdílejte tento článek!



Holler Box
Holler Box