Prolomení blokády: Dojemná reportáž z petrohradského hřbitova. Tajemství deníku Táni Savičevové

Jedeme březovým lesem. Sněží, ale vločky se před dopadem mění v drobný déšť. Před námi Piskarjovský hřbitov, za námi dýchá město, které mělo být vymazáno z mapy. Na hladině Něvy plují kry, mění tvar jako věčný kaleidoskop, napříč časem a osudy těch, kteří už odešli, i těch, kteří vzpomínají.


Rusko si každý rok v lednu připomíná Prolomení blokády Petrohradu (tehdy Leningradu), při jehož obraně zahynulo přes milion lidí – tedy každý třetí. Zbytek světa – ve jménu “přepisování dějin” – zvolna zapomíná. Jako by neplatilo: “Kdo zapomene na svou historii, bude nucen si ji prožít znovu”.


Žena, které přežila blokádu Leningradu. “Umřela mi hlady celá rodiny,” vzpomíná

Dnešní výročí prolomení blokády Petrohradu přitom není ani trochu kulaté – má číslo 76. A přesto: Žije jím celé město. Nad Něvou planou věčné ohně, na mnoha místech jsou bankety a setkávání s pamětníky, večer bude ohňostroj nad Petrohradskou pevností.


Petrohrad, odvoz mrtvých

U hřbitova vplouvá náš autobus mezi ostatní, je jich několik desítek. Na pietní akt míří tisíce lidí, vidíme různé uniformy, popy v dlouhých kabátech ve vysokých čepicích, stařenky v šátcích, starce v ušankách o holi, opatrně obcházejí zmrzlé louže, ale i mladé lidi, hrdé na minulost své země, žluté stužky a medaile různých velikostí a barev.


Petrohradská žena – blokádnice se svým vnukem

Neuvěřitelných (takřka) 900 dní – od 4. září 1941 do 27. ledna 1944 – trpěly v Leningradu v pasti německého obklíčení tři miliony lidí – děti, matky, starci, dělníci, vojáci, jako v jakémsi chmurném chrámu, který hoří vysoko do nebe, ale kdo z něj vyjde, je zastřelen.


Moderátorka ruské televize. Na oslavy Prolomení blokády se sjely desítky televizních štábů – byť šlo o “nekulaté” 76. výročí.

Německá frustrace z nepovedeného pokusu zničit v září 1941 druhé největší sovětské město jediným úderem byla bezmezná. Němci si vylévali zlost na okolních vesnicích, které jejich jednotky vypalovali a obyvatelstvo zabíjeli. Pak se vraceli k ostatním a čekali, až se Leningrad vzdá.


Petrohrad 1941

Je hluboko pod nulou, ale při výdechu se u úst neobjevuje pára. Ruská zima je zvláštní. První pocit je ten, že vlastně není zas tak hrozná, ale po zhruba po třech minutách se vám zakousne do kůže a vleze do těla, chlad necítíte postupně, ale jako by na tlesknutí. Náhle udeří mráz a vy zjistíte, že máte úplně ledové ruce a to tak, že je sotva dáte zpátky do kapes. Základem všeho jsou dobré boty.


Vojáci pochodují k matce Vlasti

Před šedou budovou vedle vchodu na hřbitov postávají první hloučky smutečních hostů. Uvnitř je malé muzeum, mezi jinými exponáty tu uvidíme kopii deníku Táni Savičevové. Tato žákyně leningradské školy si během blokády města vedla deník, ve kterém popsala smrt svých nejbližších příbuzných – mámy, sestry, bratra, babičky, strýců…


Táňa, v době blokády 11letá, pomáhala ve městě při kopání zákopů a hašení zápalných bomb. Za vitrínou uvnitř šedé budovy vedle Piskarjovského hřbitova vidíme její druhý deník. Ten první obětovala během kruté zimy roku 1941, kdy si z něj její rodina rozdělala oheň, protože nebylo nic jiného, čím by si zatopili – a jinak by umrzli.


Táňa Savičenková a stránky z jejího deníku.

Zvláštní postavení mezi smutečními hosty mají ženy – blokádnice, tedy ty, které zažily obléhání Petrohradu na vlastní kůži – většinou ještě jako děti. Těm narozeným v roce 1930 bylo v době začátku blokády něco deset let, dnes jim je 90. Nejstarší přeživší je dnes 103 let. Na kabátech se jim houpou vyznamenání, belhají se o holích, často v doprovodu vnoučat.

Kolem nás běží poklusem vojenská kapela – zaujme nezvykle vysoký počet tympánů a tub i hbitost muzikantů.



Organizace je dokonalá. Žádné pásky, pasy, nebo hysteričtí organizátoři. Vše probíhá v naprostém klidu, jako by přítomnost stovek tisíců mrtvých v masových hrobech zaručovala důstojnost celého aktu. Žádné rozdělení mezi “vyvolené” a ty ostatní, novináři, televizní štáby a smuteční hosté se tu mísí na prostranství mezi alejemi stromů s korunami pečlivě zastřiženými do kulata.


Petrohrad 1943

Deník Táni Savičenkové, napsaný během blokády má jen 9 stran. Je však unikátním autentickým svědectvím. Figuroval jako jeden z důkazů na Norimberském procesu proti německým válečným zločincům.


Z deníku Táni Savičenkové:
„28. prosince 1941 umřela Žeňa, ve 12:30 dopoledne. Babička umřela 25. ledna 1942, ve 3 h odpoledne. Ljoka umřel 17. března, o páté ráno. Strýček Vasja umřel 13. dubna ve 2 h v noci. Strýček Ljoša 10. května, ve čtyři hodiny odpoledne. Máma – 13. května 1942, 7:30 ráno. Savičevovi umřeli. Umřeli všichni. Zůstala jenom Táňa.


Novináři kolem věčného ohně

Hudba! Čarokrásné tóny Adagio v G Minor od Tomase Albioniho se linou z reproduktorů a prostupují rozlehlý prostor od vstupu na hřbitov až po vzdálenou sochu Matky Vlasti, kam míří pohledy smutečních hostí.


Voják – obránce města stojí nad mrtvými

Kolem věčného ohně se hemží dav novinářů, fotografové pořizují jako každý rok stále tentýž záběr skrze plameny ke vzdálené soše Matky Vlasti, jako by bylo třeba vrýt ho paměti navždy. Nezbytné rozhovory s pamětníky, vzpomínky, vyprávění, slzy… Ženy – blokádnice se šourají k věčnému ohni, zavěšeny do sebe, či do svých potomků, plačící, trpělivě odpovídají na otázky televizních štábů – jako každý rok.

A jako každý rok jich ubývá a s nimi odchází živá paměť, vše je nastaveno k tomu, že “všechno bylo” jinak – ale to Rusko nehodlá připustit. Připomeňme, že během války zahynulo 23 milionů Sovětů, zatímco například Američanů, Francouzů a Britů dohromady necelých 1,5 milionu.


Petrohrad během blokády.

Minuta ticha, rozdělovaná odtikáváním. Hymna. Dav se dělí na dva zástupy a dává se do pohybu k soše Matky Vlasti. Hudbu střídá hluboký hlas z reproduktorů, rozmístěných po hřbitově, připomíná statečnost obyvatel Petrohradu a význam této chvíle. Velmi často se v něm objevují slova jako “velký”, “statečnost”, “hrdinové”, “mír” a “Rusko”.


Petrohradská ulice během blokády

Blokáda Petrohradu byla klíčovou událostí II. světové války. Místní zbrojařské závody si chtěl Hitler ponechat pro potřeby své armády. Vyráběla se tu ocel, lokomotivy, byl tu největší gumárenský závod v Evropě.

Nepovedený pokus o dobytí Petrohradu byl prvním selháním werhmachtu, signálem, že německá armáda není neporazitelná. Kdyby nebyl Hitler u Leningradu zastaven, válka by se vyvíjela jinak.


Vojáci s věnci během pietního aktu

A přitom mnoho nechybělo. O neúspěchu rozhodlo, že se Finsko jako spojenec Německa odmítlo na útoku podílet. Hitler pak přikázal Leningrad obklíčit, ale to se nepovedlo neprodyšně. Skuliny byly v oblastech bažin a na Ladožském jezeře. Přes zamrzlé jezero vedly trasy, kterými se mohly do Petrohradu proudit nákladními auty sporé zásoby. Trase se říkalo “Cesta života”.


Obránci Petrohradu

Klíčová byla zima 1941 – 2. Hitler předpokládal, že se město vzdá, že kruté mrazy a hlad nevydrží a zlomí se. Leningrad přežíval v jakémsi kómatu, dopadaly na něj bomby, na nebi se odehrávaly letecké souboje. “Bomby svištěly zvláštně, jak by každá měla dopadnou na vás, ale pak vybuchla několik kilometrů daleko,” vzpomínají pamětníci.


Do obrany města se zapojil i křižník Aurora, dodnes kotvící na řece Něvě, těsně před jejím ústím do Finského zálivu.


Petrohradší sirotci. Během blokády se je jako zázrakem podařilo odvést mimo město. Mezi nimi byla i Táňa Savičenková

Zemdlenou Táňu objevili v bytě zanedlouho po smrti jejích posledních příbuzných příslušníci sanitární jednotky. V létě 1942 se ji jako zázrakem podařilo odvézt z obleženého Leningradu do městečka Šatki. Táňa zemřela 1. července 1944 na následky tuberkulózy, podvýživy a špatného duševního stavu.


Smuteční hosté

Zástup smutečních hostů zvolna postupuje od věčného ohně po dvou přímých cestách mezi obdélníky masových hrobů, které jsou místem posledního odpočinku pro 470 tisíc obětí blokády a 50 tisíc vojáků, kteří bojovali za prolomení blokády. Procházíme místy, kde je pohřbeno přes půl milionu lidí.


Obrana Petrohradu

Nad sochou Matky Vlasti se v dálce na kovovém ramenu vznáší kamera. Z pohledu z výšky připomínají obě fronty černé stužky, zdobené rudými korálky smutečních věnců.


Je zázrak, že se německé bomby vyhnuly chrámům a vzácným stavbám. Zbídačení a hladoví obyvatelé města přes ně přetahovali maskovací plachty. Hitler nasazoval k leteckým úderům až tisíc letadel najednou.


Plakát v Petrohradě během blokády: “Smrt fašismu”

Zoufalý nedostatek potravin měl za následek vydávání stravovacích lístků, ale brzy se nastala situace, kdy sice bylo dost lístků, ale nebylo za ně co vydávat. Brzy i lístky vzaly za své – nebylo čím dopit. Příděl chleba byl jeden krajíc denně pro ty, kteří pracovali. Pro ty ostatní jen půl krajíce.

Lidé padaly na ulicích jako mouchy, hlady, vyčerpáním, mrazem… Některé rodiny žily v tzv. “otevřených domech”, tedy těch, které napůl zničily německé bomby.


Žena – blokádnice

Čelo smutečního průvodu tvoří různé delegace, většinou se zástupců města. Dříve bývalo zvykem, že přijížděli i hosté ze zahraničí – například z Německé demokratické republiky (!). Nyní, kdy roste tlak na přepisování historie, zahraniční hosté ubývají. Česká delegace – již tradičně – samozřejmě chyběla.

Průvod rozdělují na přibližně stejné skupiny pochodující vojáci v beranicích, zelených uniformách s velkými rudými věnci. Jejich pochod připomíná jakýsi úsporný zpomalený balet. Těsně před došlápnutím vždy trochu povystrčí nohy a došlápnou tak o krůček dál. Vzhledem k bezmezné vážnosti místa to však nepůsobí ani trochu komicky, ale spíše jaksi symbolicky, i když není jasné, co to znamená.


Dům v Petrohradě po bombardování

Konečná ofenzíva, díky níž došlo k prolomení blokády Leningradu, začala v roce 1944 ve stejný den, jako ofenzívy v roce 1942 a 1943, tedy 13. ledna. Rudá armáda zahájila mohutnou dělostřeleckou palbu. Po ní následoval útok tanků za masívní podpory letectva. 27. ledna 1944 bylo hotovo.


Sovětská letadla při obraně Petrohradu

Asi po půlhodině ve zvolna postupujícím zástupu přistupujeme k pomníku, ze kterého ze záplavy rudých květů vyrůstá socha Matky Vlasti. Klaníme se památce obětí. Jako jedni z posledních. Vojenská kapela balí nástroje a poklusem spěchá k autobusu na postranním parkovišti.


Osvobození Petrohradu
Redakce Argumenty & Fakta děkují týmu Raptor TV za podporu

Deník Táni Savičevové našla v poškozeném bytě její sestra Nina, kterou Táňa považovala za mrtvou, ale jíž se podařilo dostat se z obklíčeného města. V roce 1971 byla na počest Táni Savičenkové pojmenována nově objevená planetka z observatoře na Krymu.

Planetka Táňa má číslo 2127 a měří v průměru 40 km.

Tedy přibližně tolik jako Petrohrad.


Ohňostroj nad Petrohradem u příležitosti Prolomení blokády

Holler Box
Holler Box