Výročí, o kterém se nesmí mluvit: 2. července 1942 zavraždili Němci 81 dětí z Lidic. Jejich dopisy domů. Udusili je v autech výfukovými plyny a hodili do jam v lese. Unikátní fotografie. Svědectví místního zahradníka
Dne 30. června 1942 dostalo 81 lidických děti papír a psací potřeby. Němci je nechali, aby napsali svým příbuzným. Mnohé psali maminkám a tatínků, kteří byli v tu dobu už po smrti. Další den byly dopisy odeslány.
Následujícího dne, 2. července 1942, bylo všech 81 dětí (mezi nimi i Jaruška, Věra, Ema a Venda, autoři níže uvedených dopisů) převezeno z tábora Litzmannstadt (dnes Lodž) do vyhlazovacího tábora Chelmno (Kulmhof).
Náklaďáky smrti
Děti byly krátce po příjezdu nahnáni do nákladních automobilů se vzduchotěsnými korbami. Po nastartování motoru byly výfukové plyny vypouštěny do korby, kde byly namačkané nahé děti. Když vozy dorazily k masovým hrobům v lese, byly děti už mrtvé.
Po vyložení těl se nákladní automobily vrátily do tábora pro další. Tímto způsobem bylo v táboře Chelmno likvidováno až tisíc lidí denně. Celkem zde bylo zavražděno přes 150 tisíc lidí.
Média hlavního proudu výročí tohoto tragického dne neuznala hodné pozornosti a masivně se věnovala se výročí národní socialistky Milady Horákové.
Dopisy Lidických dětí ze dne 30. června 1942:
Jaruška Štorková, †9 let
“Drahá tetičko a strýčku, srdečný pozdrav z Polska zasílá Jaruška. Tetičko, nevíš něco o mamičce a tatíčkovi? O tatíčkovi nevím již tři neděle a o mamičce šestnáct dní. Náš majetek je to, co máme na sobě a proto tě prosíme, kdybys byla tak dobrá a kdyby bylo možno, něco mně poslala. A to hlavně nějaké jídlo a prádlo. “
A prosím tě ještě o dopisní papír, německé známky a cívku nití a nějaké jehly. Tetičko, máme třikrát denně jíst a málo. Odpusť, že na tobě chci jídlo a vím, že ti nepřebývá, ale máme tu hlad. Nevíš něco o Lidicích? Nějaké podrobnosti?
Odepište ihned!
Srdečný pozdrav a mnoho pusinek posílá vaše neteř Jaruška.”
Ema (†14) a Václav (†9) Pelichovští
“Milá teto s strýčku. Předem srdečný pozdrav z Polska bez otce a matky zasílá Ema a Venda. Milý strýčku, byli byste tak laskavy a poslali nám nějaké šati a obuv. Hlavně jestli byste mohli aspoň kus chleba a něco k jídlu neboť nemáme nic než to, co máme na sobě a to již moc trvanlivosti nemá.
Strejdo, nevíte snad o tátovi a mamince? A Vendovi také něco na sebe. Já myslím, že vy jste zdrávi a také všichni pohromadě. Buďte tak laskavi a neopovrhujte s naší prosbou. Buďte tak laskavi a pošlete to ihned, neboť nevíme, jak dlouho setrváme na místě.
Zbohem Ema a Venda”
Věra Kafková (†9)
“Milá teto, srdečný pozdrav z Polska zasílá Eva, Ema a Venda.
Jsme zde bez maminky a bez tatínka. Jsme zde jen o jedněch šatech a proto vás prosíme, zdali byste nám něco neposlala, nějaké staré střevíce.
Byla byste tak laskava a poslala nám kousek chleba nebo nějakou buchtu. Vše rádi přijmeme. Eva tu již zase stonala a již se uzdravila, ale za moc to nestojí. Vy jste zdrávi a pohromadě? Jak se vám daří?
Ještě jeden pozdrav a prosbu, kéž byste nám něco poslali, a to co nejdříve, neboť nevíme, jak dlouho budem na místě.
S pozdravem Sbohem Věra Kafková, Ema, Venda.”
Svědectví místního zahradníka
Zde je svědectví jednoho z místních obyvatel Andrzeje Miszczeka, který pracoval v okolí jako zahradník a bydlel v bezprostřední blízkosti vyhlazovacího tábora Chelmno (Kulmhof):
“V létě 1942 jsem zpozoroval jsem dvě auta krytá plachtami, která zastavila před branou tábora. Na každém autě seděl vpředu vedle řidiče a také vzadu jeden esesman. Viděl jsem, že z těchto aut vytahují děti od nejútlejšího věku do asi čtrnácti let.”
“Tyto děti byly seřazeny do čtyřstupů a zavedeny do tábora, ohrazeného asi dva metry vysokým dřevěným plotem. Otevřenou bránou jsem zahlédl, že je zavedli do zámku uvnitř tábora.”
“Z oken svého domku jsem zřetelně viděl, že děti vysvlékli ze šatů a prádla a že stály nahé u oken nedalekého zámku, stojícího v táboře.”
Země se hýbala, museli je spálit
Koncentrační tábor Chelmno (Kulmhof) byl první nacistický vyhlazovací tábor a první tábor, kde se k zabíjení lidí používal jedovatý plyn. Němci ho provozovali ve dvou etapách: od 8. prosince 1941 do března 1943 a od června 1944 do 18. ledna 1945.
Všichni příchozí byli rovnou zabíjeni v plynových automobilech. Vraždění několika desítek lidí ve stísněném prostoru korby, kam byly vyvedeny výfukové plyny, trvalo mezi třemi a patnácti minutami.
Poté automobil dojel do lesa, kde byly udušené oběti vyloženy a buďto spáleny na hranici, nebo pochovány v mělkém hromadném hrobě. Tyto hroby byly později exhumovány a ostatky rovněž spáleny, mrtvých bylo tolik, že se země doslova hýbala a v lokalitě se šířil nesnesitelný zápach rozkládajících se ostatků. Hrozily epidemie.
152 tisíc zavražděných
Tábor byl určen k zabíjení židů z lodžského ghetta a celého území župy. Po dobu jeho existence zde bylo zavražděno nejméně 152 tisíc lidí, kromě zmíněných polských židů také polští a maďarští Romové, maďarští židé, Poláci, Češi a sovětští váleční zajatci.
Na pohřbívání zavražděných se nuceně podílelo židovské komando složené z vězňů, kteří museli i přes svoji těžkou práci a střežený prostor nosit na nohou železné řetězy.
Tábor byl osvobozen v lednu 1945 Rudou armádou. Velitel tábora Hans Bothmann spáchal sebevraždu.
Zdroj: Academia.cz, Loghouse
